Plemenný standard

Plemenný standard popisuje všechny požadavky, které jsou kladeny na ideálního jedince rasy, tedy popisuje co nejpřesněji vzhled správného představitele plemene. Některé standardy jsou velmi podrobné, jiné spíše obecné, ale vždycky je v nich spoustu volného prostoru, jak je vyložit. Tím se vysvětluje to, že se vzhled některých plemen za posledních třicet let velmi změnil, i když se nezměnily nebo jen málo změnily standardy. Snad u každého plemene je kladen větší požadavek na některou část těla, která má vést k „větší typičnosti“ daného plemene, což podněcuje k dalšímu zkracování už tak krátkých nosů, snižování výšky, k prodlou¬žení srsti... Není to nic jiného než trend, který je z módních důvodů vyzdvihován. Pak se stává, že někteří psi s nosíkem necelé dva centimetry mají problémy s dýcháním a alergiemi a jiné, velmi dlouhosrsté psy, zase jejich majitelé nepustí jinam, než na vydlážděný dvorek, aby si náhodou tu nádheru nezničili.

Standard plemene - FCI-Standard č. 136 / 12. 01. 2009 / GB

  • KAVALÍR KING CHARLES ŠPANĚL, CAVALIER KING CHARLES SPANIEL
  • ZEMĚ PŮVODU: Velká Británie
  • DATUM ZVEŘEJNĚNÍ PLATNÉHO STANDARDU: 04.11. 2008
  • VYUŽITÍ: Společenské plemeno
  • KLASIFIKACE F.C.I.: Skupina 9 Společenská plemena, sekce 7 Angličtí nelovečtí španělé, bez pracovních zkoušek

Celkový vzhled:

Aktivní, půvabný a dobře vyvážený, s něžným výrazem – zkrátka takový, aby okouzlil i úplně cizí lidi, kteří jdou proti vám po ulici, povídají si spolu a najednou řeknou: „Koukej, to je ale krásný pejsek!“ Kavalír se svojí kulatou hlavou a velkýma očima by měl do vysokého věku připomínat štěně, a proto by měl také v lidech vzbuzovat touhu ho pohladit, obejmout nebo vzít do náruče… z tohoto důvodu byl v 15. stol. vyšlechtěn.

Chování, povaha:

Sportovní, oddaný, absolutně nebojácný. Veselý, přátelský, neagresivní; beze sklonu k nervozitě – prostě nesmí v žádném případě na člověka zavrčet, natož se po ruce, která se ho chce dotknout, ohnat. Kavalír by měl s důvěrou a zvědavostí sobě vlastní jít natažené dlani naproti. Je to sportovec, klidně s vámi ujde dvacet kilometrů po horách, ale také si s vámi bude rád celé odpoledne číst nebo se dívat na televizi; ale hned, jak řeknete to kouzelné slovíčko – půjdeme – měl by stát připravený za dveřmi s výrazem: „Tobě to ale trvá…“

Hlava - lebeční partie:

Mozkovna mezi ušima téměř plochá – aby se na ni pěkně kladla vaše ruka a aby byl v hlavě dostatek prostoru pro všechny nápady, které váš kavalír vymyslí… Stop mělký - tedy žádný ostrý úhel mezi čelem a nosem, protože i tady hraje každý milimetr roli. Nos by se neměl zdvíhat k čelu jako kachní zobák.

Obličejová partie:

Čenich - nozdry černé a dobře vyvinuté, bez masově zbarvených skvrn – prostě takový, aby se našemu psisku dobře dýchalo i v horku; a ta černá barva je také důležitá, protože s tmavýma očima dokresluje ten sladký výraz, který má každý kavalír mít. Délka nosní partie od základny stopu ke špičce čenichu zhruba 3,8 cm (1 1“). Přiměřeně se zužující. Tváře pod očima dobře vyplněné. Úzká a špičatá nosní partie (liščí výraz) je nežádoucí – jenže také je vysoce nežádoucí, aby měl kavalír mikro nosánek a tím se podobal spíš plemeni King. Nos by měl být přiměřeně dlouhý k velikosti hlavy a nezapomeňte, ten kouzelný výraz má díky dobře vyplněným tvářím, nikoli kvůli extrémně krátkému nosu. Pysky dobře vyvinuté, ale nepřevislé – aby se náš pejsek nepodobal spíš bernardýnovi než kavalírovi a také je skvělé, když jsou pysky pěkně tmavé. Čelisti silné, s dokonalým, pravidelným a kompletním nůžkovým skusem, tj. horní řezáky těsně překrývají dolní řezáky a jsou posazeny v čelistech kolmo. Oči velké, tmavé, kulaté, ale ne vypouklé; v dostatečné vzdálenosti od sebe – velké, ale ne přehnaně, tmavé a kulaté určitě, vypouklé v žádném případě a vzdálené od sebe ne příliš daleko, protože pak pes nevidí před sebe a musí hlavu natáčet a pozorovat to, co se mu děje před nosem, jen jedním okem. Oči nalepené u kořene nosu zase pokazí celý dojem – místo sladkého mláděte tu máme lišáka, s pohledem pichlavým jako látací jehla. Uši dlouhé, vysoko nasazené, s bohatým osrstěním – je to sice nefér, ale delší osrstění na uších mívají black and tan a tricolor barvy. Blenheimové a ruby pejskové jsou na tom většinou hůř, ale i tady je to záležitost genů, tak budeme doufat, že právě ten náš bude výjimka potvrzující pravidlo.

Krk:

Středně dlouhý, mírně klenutý – ne dlouhý, rovný a nasazený kolmo ke hřbetu… já vím, ono to vypadá v postoji velmi efektně, ale pro elegantní pohyb, který je pro kavalíry nezbytný, je důležité, aby byl krk takový, jak ho popisuje standard.

Trup:

Hřbet rovný – tedy ne prohnutý, ani tzv.“kapří“ (všichni jste už někdy určitě kapra viděli, tak víte, jak to nemá vypadat). Bedra krátce vázaná – jedná se o partii mezi křížovou kostí a ocasem, která má být krátká a rovná, beze sklonu ke spáditosti. Hrudník střední; žebra správně klenutá – ovšem ne přehnaně. Sudovitý hrudník nesvědčí elegantnímu pohybu, takový pes se pak valí jako balvan.

Ocas:

Délka ocasu v rovnováze s trupem, ocas správně nasazený, nesený vesele, ale ne příliš vysoko nad úrovní hřbetu. Kupírování dříve možné, i když ne více než o jednu třetinu, bylo zrušeno – a to je dobře, že bylo zrušeno, protože kavalírek je přírodní plemeno, jak přijde na svět, tak má zůstat, tedy nic nestříhat ani nesekat! Nasazení a nesení ocasu je geneticky podmíněno, ale pečlivým tréninkem lze přimět i dospělého plemeníka, aby si domi¬nantní nesení ocasu (až nad hlavou) nechal na jindy.

Hrudní končetiny:

Končetiny středně silné kostnatosti, rovné – žádné nožičky jako hůlčičky, ale pořádné, rovné nohy, které kavalíra donesou vždycky tam, kam jde jeho pán. Lopatky správně uložené – strmá lopatka se pozná podle toho, že pejsek předními tlapkami při klusu „bubnuje“, tedy zvedá je vysoko a rovně, jako paličky od bubnu.

Pánevní končetiny:

Končetiny středně silné kostnatosti. Kolena správně zaúhlená – ale ne přeúhlená. Koleno svírá úhel 90°, ostrý úhel snižuje pejskovi záď a tupý zase nesvědčí správnému, vydatnému pohybu vycházejícího ze zádě. Hlezna bez náznaku kravského nebo sudovitého postoje – jsou to vlastně psí paty, které se mohou sbíhat (jako u kraviček) nebo být vybočeny (jako kdyby měl kavalír mezi nohama sud).

Tlapy:

Sevřené, s dobře vyvinutými polštářky a bohatě osrstěné – takže bych prosila srst neodstraňovat, maximálně zarovnat roztřepené konce, ale jinak nechat chlupy na tlapkách delší, aby zakryly drápky. Zespodu, mezi polštářky, je naopak odstranění chlupů velmi žádoucí.

Pohyb:

Pohyb prostorný a elegantní, vycházející především ze zádě. Hrudní a pánevní končetiny se při pohledu zepředu i zezadu pohybují rovnoběžně – kavalír při pohybu, to by měla být elegance sama. Krásný, plavný, vydatný klus, při kterém se na pejskovi ukážou všechny jeho přednosti, je naprosto nezbytný.

Srst:

Dlouhá, hedvábná, bez kudrn. Mírné zvlnění je přípustné. Bohaté osrstění. Úprava srsti trimováním je nežádoucí – dlouhá, ale ne až na zem, bohatá, ale ne tak, aby bránila kavalírovi ve volném pohybu v přírodě. Musíme si uvědomit, že máme doma společníka na procházky a výlety, ne plyšového medvěda na gauč. Nepřirozeně dlouhá srst rozhodčímu naznačí, že je takový pes trvale držen v kotci nebo při procházkách oblékán do "dresu"…a obojí je špatně.

Barvy:

Uznávané barvy jsou 4 a ke každé se většinou přidává i nějaký ten povahový rys:

  1. Black and tan (černá s pálením): Havraní černá s tříslovými znaky nad očima (takoví psi byli už ve středověku ceněni, protože prý "vidí" i když mají oči zavřené), na lících, na vnitřní straně uší, na hrudi, na končeti¬nách a na spodní straně ocasu. Tříslová barva má být zářivá. Bílé znaky jsou nežádoucí – černo-zlatí jedinci jsou citliví, velmi kritičtí a snadno se "urazí"; což jim ovšem dlouho nevydrží. Někdy jsou přesvědčeni, že všechno vědí, všechno znají a budou tedy celou rodinu šéfovat…
  2. Ruby: Jednobarevná sytá rezavá. Bílé znaky jsou nežádoucí – nejsou zlí, jen velmi emotivní. Všechno, co dělají, je na 150 %. Když mají někoho rádi, tak mu při vítání vyrazí zuby, když se někam těší, tak je jim předsíň malá a když něco nesnáší, tak až na smrt… jó zrzkové, to je kapitola sama pro sebe.
  3. Blenheim: Sytě kaštanové a navzájem dobře oddělené plotny na perlově bílém podkladu. Znaky na hlavě jsou souměrně rozložené a ponechávají dostatek prostoru mezi ušima pro velmi ceněný kosočtverečný nebo oválný znak (jedinečná charakteristika plemene) – nejrozšířenější a také nejznámější barva. Jsou většinou velmi poddajní a v Anglii jim často říkají, že jsou nevěrní; rychle se skamarádí a následně odcházejí i s lidmi, které v životě neviděli. Je to pravý rodinný pes, který akceptuje vedení kteréhokoli člena rodiny… i nepříjemné tetky nebo malé vnučky.
  4. Trikolor: Černá a bílá správně rozmístěná a dobře ohraničená, s tříslovými znaky nad očima, na lících, na vnitřní straně končetin a na spodní straně ocasu – klauni, šaškové a mluvkové jsou ti tříbarevní kavalíři. Hluční někdy až přes míru, stále musí někomu sdělovat své dojmy a svá přání, ale jinak stejně láskyplní, jako ostatně všichni naši kavalíři.

Jakékoli jiné barvy nebo jejich kombinace jsou vysoce nežádoucí – což je veliká škoda, protože celočerný kavalír nebo tricolor v čokoládovém provedení je krásný. V Čechách spíš najdeme ruby pejsky s bílými znaky na tlamičce, hlavě, hrudi a tlapkách nebo black and tany vymalované jako bernští salašničtí psi. Není to možná vybarvení standardní, na výstavě by patrně neuspěli, ale to nevadí, protože jsou vlastně "co kus, to originál".

Hmotnost:

5,4 – 8 kg (12 - 18 lb). Žádoucí je malý, správně vyvážený pes v rozsahu těchto hmotností – se kterou mají i v Anglii problém, vždyť proč by jinak na klubové výstavě vyhlašovali zvláštní třídu pro jedince, kteří splňují standardem předepsaný váhový limit? Tím ovšem netvrdím, že dvanáctikilový pes je OK, není, ale pětikilová chuděra je daleko nebezpečnější extrém.

Vady:

Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů má být považována za vadu a její závažnost, se kterou je na ni pohlíženo, by měla být posuzována v přímém poměru k jejímu stupni a jejímu vlivu na celkový zdravotní stav a prospěch psa. Pes, který zjevně vykazuje tělesné abnormality nebo poruchy chování, má být diskvalifkován – tak tohle je ten nejdůležitější odstavec celého standardu, protože tělesná vada, která znemožňuje žít kavalírkovi šťastný a spokojený život je pro nás, milovníky, majitele a chovatele NEPŘIJATELNÁ.

Poznámka: Psi (samci) mají mít dvě normálně vyvinutá varlata plně sestouplá v šourku.

Zdroj: knížka o kavalírech "Jemný průvodce životem" od Míši Čermákové